sobota 29. dubna 2017

Nikola Kočnarová aneb reálné inspirace mezi námi

Nikola Kočnarová aneb reálné inspirace mezi námi.

Nikču jsem poznala, když byla na začátku své cesty ven z mentální anorexie. Když jsem ji poprvé uviděla přiznám na rovinu, že mě šokovalo do jak extrémní vyhublosti své tělo dostala. Povyprávěla mi svůj příběh rozhodnutá se s nemocí poprat. Byla připravená zvítězit, a také se jí to podařilo. Dnes je z ní štíhlá slečna, která se vrátila do normálního života a sehrála svůj pravděpodobně asi nejtěžší souboj v životě. Je to bojovnice a myslím, že nám všem má co říct. I proto jsem se ji rozhodla vyzpovídat a doufám, že si každá z nás z jejího příběhu vezmeme ponaučení a uvědomíme si, že v životě jsou i jiné hodnoty než sixpack a kolik zvednem na bench. 




1. Ahoj Niky, představ se čtenářům malinko. Kolik ti je, co děláš za školu, jak dlouho cvičíš?

Ahoj Dani, jmenuji se Nikola Kočnarová mám 20let.Vyučila jsem se jako kadeřnice. A teď ukončuji Střední školu v Kroměříži obor podnikání. Chtěla jsem zjistit více informací o podnikání a rozšířit svůj všeobecný přehled.
Ve fitku cvičím asi od svých 16, ale delší dobu jsem se věnovala standartním a latinsko-americkým tancům.



2. Proč jsi začala cvičit?

Popravdě důvodem byla moje váha a nespokojenost s tím, jak jsem vypadala. 


3. Vím, že jsi prošla anorexií, a že jsi se s tím statečně poprala. Prozraď nám, jak nemoc začala?

Je to asi tím, že jsem přestala závodně tancovat a potřebovala jsem nějak zaplnit čas a fitko mě začalo naplňovat. A když jsem viděla výsledky, že se sama sobě začínám líbit a lidé kolem mě mi říkali, jak mi to sluší, že jsem zhubla byla jsem se sebou spokojená. Dlouho možná i více než rok jsem si držela jednu váhu a chodila cvičit třeba maximálně 3krát týdně.
Pak se stala hrozná věc, která mi otočila život o 360 stupňů. Když na konci 3. ročníku mého  studia jako kadeřnice mému staršímu bratrovi zjistili lékaři akutní leukémii, který i tak je od malička postižený.
Šlo to hrozně rychle brácha s mamkou odjeli do Brna do nemocnice, tam byli asi 3 měsíce v kuse a já zůstala s taťkou sama doma. Pro mě to byl hrozný pocit, když jsem byla zvyklá na dům plný smíchu a radosti.
To byl ten moment kdy sem začala nekontrolovatelně hubnout. Mamka se mě každý den v nemocnici
ptala, že se jí nějak nezdám, jestli jsem náhodou nějak nezhubla.

Pro mě to byla úplně nepodstatná věc, kolik vážím. Neřešila jsem nic, nechodila ven, uzavřela jsem se do sebe.



4. Jak jsi žila, před anorexii? Jak ses stravovala?

Měla jsem úžasný život spousta přátel, smíchu, zábavy, tréninků v tancování, fitko, kruhové tréninky.
Nikdy jsem nejedla extra špatně, ale když sem začala studovat střední dojížděla jsem do Přerova a tam to začalo. S holkami na nádraží pizza, párek v rohlíku, vietnamské nudle s masem a bez polití šťávy by to nebylo ta správná mňamka. V tu chvíli šla oje váha nahoru, což se mi přestalo líbit a rozhodla jsem se začít cvičit a změnit svůj jídelníček.
Neměla jsem žádné zkušenosti, takže jsem si nechala vše sepsat na míru.
 


5. Co ti pomohlo rozhodnout se k léčbě? A jaké byli začátky?

Nejvíce mi pomohla mamka, když mi řekla, že bratr bojuje a uzdravuje se. To byl první krok.
Začátky byly strašný, představ si, že máš v sobě dva hlasy. Jeden ti říká: Niky pojď si dobrá, když se uzdravuje bratr, tak ty taky už kvůli němu. Ten druhý: Ne nejez to, nedělej to, přibereš, budeš tlustá.
Doma si semnou nevěděli rady. Začala jsem navštěvovat kyneziologa (je to člověk, který tě ovládá pomocí energii). Po jeho první návštěvě jsem se sama najedla do té doby to byly scény křiku a pláče.
Taky mi mamka domluvila schůzku s Ivankou Nohavovou, která v té době pracovala, jako výživový poradce.
Odhalila mou slabost. Zjistila, že mě neskutečně zajímá zdravé stravování a fitness sport.
Dala mi možnost udělat pár jídelníčků pro své klienty. Vycítila ze mě, že se potřebuju cítit být někomu užitečná.
I když už jsem na tom byla podstatně lépe váha šla pořád dolů. Ani jedna z nás si to nedokázala vysvětlit. Metabolismus se rozjel…..
 


 6. Jakou jsi měla nejnižší a jakou nejvyšší váhu v životě a kolik máš teď?


Je to hrozné číslo, ale bylo to tak, zůstala jsem na 33 kilech. Nechápu, jak jsem mohla fungovat. Nejvyšší váhu jsem měla 60 kilo. Teď vážím 43 a cítím se skvěle, neustále pracuji na zvyšování, ale jde to pomalu.
 


 7. V čem ti nejvíce pomohlo a v čem ublížilo fitko?

Fitko mi pomohlo zhubnout, poznala jsem nové lidi, našla jsem v něm takový smysl života, který mě dělá šťastnou.
Neřekla bych, že by mi něco vzalo možná ty kila, ale těch jsem chtěla zbavit.
 


 8. Jak změnila nemoc tvůj pohled na svět? Jak teď vnímáš ženskou krásu?

Mám úplně jiný názor na svět, dřív pro mě bylo důležité, jak kdo vypadá, co má na sobě, jak se chová, kam půjdu pařit.
Teď už vím, že nejdůležitější je zdraví a hned na druhém místě je rodina, která Vám vždycky pomůže. Kdybych ji neměla, tak tady dneska nejsem.
Každá žena je nádherná. Nezáleží na vzhledu, ale na tom, jak se cítí uvnitř, jak se má ráda, váží si sama sebe, oceňuje se. Co z ní vyzařuje, jestli je to spokojenost, nebo vztek, deprese z toho, jak vypadá, že má trošku špíček. Každá žena by si každý den měla říct, že je krásná tady a teď. V tom mi pomohla i jóga. Díky ní jsem se začala oceňovat.
 


 9. Co a jak často momentálně jíš? 

Jím jen zdravé potraviny. Což mi zůstalo z anorexie. Odmítám sladké a nezdravé věci. Vím, že mému tělu nedají nic užitečného, co jsem mu vzala. Takže v mém jídelníčku je spoustu ovoce, oříšku, ovesných kaší, masa, příloh (rýže, brambory, pohanka, kuskus, jáhly, semolinové těstoviny, žitný chléb, mléčné výrobky).
Snažím se jíst vyváženě, nepočítám si Kcal, protože to pro mě bylo hrozně svazující a nedokázala jsem sníst nic jiného než to, co jsem si den předtím vypočítala.
Teď jím 4 velká jídla denně a jsem spokojená. Jím podle toho na co mám chuť.
 


 10. Jak často cvičíš?

Snažím se cvičit 2krát týdně ve fitku a jednou týdně si neodepřu jógu.

  
11. Odnesla sis ze své zkušenosti i něco pozitivního?

Určitě poznala jsem svoje tělo, co všechno dokáže, a jak je silné. Začala jsem se zajímat o sebe, co cítím, co mě naplňuje, zajímá. Nedělám skoro nic proti své vůli.
Hodně se nám upevnily rodinné vztahy, ale i předtím byly jako skála.
 


 12. Jak nemoc vnímalo tvé okolí?

Moje okolí se mě pořád vyptávalo, co se děje, proč tak vypadám, jak mi můžou pomoct. Já je odmítala, neodpovídala jsem, byla na ně fakt zlá a hnusná, nesnášela jsem spoustu lidí. V té době jsem nechápala, že o mě mají strach!! A snaží se mi pomoct.
Když jsem si všimla, že mě každý sleduje i cizí, přestala jsem chodit ven. Moc mi to vadilo, ale nic jsem se sebou nedělala.
 


 14. Jsou věci, které bys dnes při léčbě své nemoci udělala jinak? 

Neudělal bych jinak vůbec nic, jsem ráda, že jsem se nemusela nechat hospitalizovat v nemocnici, i když papíry jsem měla vyplněné a připravené doma.
 


 15. V čem na tebe měla nemoc největší dopad? Nemyslím po psychické stránce, ale psychicky. Zkus nám přiblížit své pocity v průběhu onemocnění?

Vzalo mi to hodně. Přišla jsem o hodně kamarádů vlastně o všechny. Cítila jsem se fakt sama a opuštěná. Nemohla jsem nikam chodit sama, takže mi chybělo soukromí, pořád jsem doma někoho měla za zády.
Necítila jsem se jako žena, neměla jsem se ráda. Zrcadlo bylo můj nepřítel.
Byla jsem jen kost a kůže a pořád mi to připadalo málo, říkala jsem si, že vypadají i hůř.
Že já nejsem nemocná, ale naprosto normální hubená holka, ale pak mi taťka řekl, že mě vyfotí a v ten moment jsem si to uvědomila, ta fotka mi ukázala realitu.
 


 13. Co bys poradila holkám, které mají problémy s jídlem? Které se plácají v dietách a neumí si pomoct?

. Holky mluvte o svých problémech ať už s mamkou, kamarádkou, přítelem nebo kýmkoliv, kdo pro Vás něco znamená. Využijte každou pomoc, která se naskytne. Je spousta lží na internetu a ne všemu se dá věřit. Poslouchejte svoje tělo, mysl. Věřte sami sobě. Mějte se rády tady a teď, važte si svého zdraví to je to nejvíc, co nám život dal. Nesrovnávejte se každá jsme něčím krásná a výjimečná. K čemu je krása, peníze, popularita, když zdraví je u dne?
 

Žádné komentáře:

Okomentovat